Nešťastná Anežka z Písečníku

V době, kdy jezdila stará Tišnovka, Lesná sídliště bylo pole a vojenské cvičiště, nazývané Execírák pamatující císaře Josefa, ve dnech těžké roboty dělníků a chudých lidí – žila v kolonii Písečník pěkná a mladá žena.
Byla dcerou Josefa, dělníka z textilky a matky Anežky, která už bohužel nežila. Sourozenců neměla, zato nápadníků až moc. A měla taky smůlu, protože nakonec narazila na Karla, chlapa jak hora, ale taky s velkou hubou, břichem, krku hladovém po kořalce a blízkému násilí na všem, co se mu pod vlivem alkoholu dostalo pod ruku.
Anežka, jménem po mamince, musela jít za svým mužem do Husovic a opustit tak tatínka, milovanou kolonii a vůbec kolorit, na který byla odmalička zvyklá. Porodila Karlovi dvě dcerky a přivykla života po boku opilce a násilníka.
Podřízena osudu i ona začala pít a děti zanedbávat. Jednou, před Vánoci, pro ni do jedné z husovických hospod přišla sousedka a lomila rukama.
„Anežko, Anežko… rychle domů, s holkama je zle!“
Byla to pravda. Obě děti podvyživené a v chladu, začaly tuze stonat. Když se Anežka podívala do jejich bolestných očí, otočila hlavu a zahlédla svoji tvář v zrcadle. Lekla se a vůbec se nepoznala.
Začala plakat a prosit o odpuštění. Uvědomila si, jak špatnou cestou se vydala a teď, právě teď, musí vše změnit, napravit. Vzpomněla na svoje dětství, maminku i tatínka, i na svoji nemoc, kdy v horečkách málem zemřela. A rodiče pomohli.
Tehdy ji zachránila zázračná voda z pumpy, která přinášela vodu až odkudsi z Březovského pramenu. A byla v celém Brně právě jen v Písečníku.
Rychle se vydala k svému opravdovému domovu, do kolonie, kde byl její otec, dětství i zázračná pumpa. Byla rozhodnuta poprosit celý svět o odpuštění a změnit vše, jen ať zůstanou dcerky na živu.
Jaké zděšení ji však čekalo. Kolonie už nebyla tím místem, které opustila s Karlem. Mnoho domů bylo rozpadlých, některé už vůbec nestály a místo nich vznikly stavby nové, cizí… A její dům, tatínek… zbyl jen prohnilý plot a polorozpadlé stěny.
A kousek dál šla stařena, o hůlce, se psem, s vlčákem, který byl stejně slepý, jako ona… Ale vždyť to je…
Ano, byla to „Čarodějnice“ z roklinky pod Husovickým kopcem. Jako děti se jí hrozně báli. Ale co dělá tady?
Anežka k ní bázlivě přistoupila a stařena, ač slepá, k ní vzhlédla.
„Hledáš pumpu. Hledáš lék. Hledáš. Už nic není, nic není. Vše požral čas a lidí nevšímavost. Dcerkám tvým už není pomoci.“
Anežka propadla do nejhlubšího nitra sebe sama a tolik si přála najednou nebýt, že nebyla.Proč taky, když svým životem přišla o nejdražší.
Ale tak jednoduché to není.
Nic na světě není zadarmo a za skutky, které nejsou dobré, se musí pykat. A tak když se někdy budete toulat kolonií Písečník, nejlépe k večeru, možná zahlédnete velice nešťastnou ženu, v hadrech a cárech, umouněnou, uplakanou a strženou vším, mrtvou a živou zároveň. Nelekejte se.
Vyslechněte její prosbu. Bude se ptát po pumpě, která už není, která kdysi dávno zmizela. Protože je kouzelná, stačí ji jen najít a kdekoliv v Písečníku usadit. Asi dnes leží někde v křoví, nebo čeká na roztavení ve sběrných surovinách, nebo ji má někdo jen tak na zahradě.
Jestli o ní někdo víte, přineste ji. Nešťastná Anežka bude mít konečně klid…

Richard Vetchý, 27.12.2017
Děkujeme autorovi za laskavý souhlas s publikováním.